KOUÈINK VE FOTBALE

Kouèink ve fotbale? A proè ne??? 2. díl

Zdravím a bez zbyteèných úvodù naváži na svùj poslední pøíspìvek o kouèinku ve fotbale. Cítím potøebu vyplnit prostor ještì trochou teorie, než se budu zabývat dìním na høišti. K úvaze mì vybídla jedna událost v posledních dnech, k tomu však pozdìji. Chci se vyjádøit k otázce na konci minulého pøíspìvku: Je možné vychovat si myslícího hráèe???

Minule jsem si dovolil naznaèit, že tajemství úspìchu mùže být ukryto nìkde jinde, než v tréninkovém obsahu. Zmínil jsem, že to mùže být zpùsob komunikace a zmìna v pøístupu k hráèùm (lidem). Myslím si, že se obecnì pleteme v názoru, že plnit nìèí pøíkazy je velká zábava. Došel jsem k závìru (a není to nic nového), že tak nedochází k progresivnímu rùstu výkonnosti ani k využití vnitøní motivace, jako nejvìtšího zdroje energie. Motivaci takový pøístup dokonce potlaèuje, dusí a zabíjí. Zkuste si vzpomenout: jaký pøíliv energie jste pocítili v pøípadì, kdy jste se pro nìco rozhodli sami od sebe? Jaké to bylo? Jiné, než když to nìkdo jen pøikázal? Jak jiné je dìlat nìco, protože chceme, ne proto, že musíme? Motiv a rozhodnutí, toto spojení je násobená energie v procesu uèení! Plníme-li jen pøíkazy bez osobního zaujetí, sice se zlepšujeme, ale celkovì nerosteme, nezdokonalujeme sami sebe jako lidské bytosti, nebudujeme. Proto je také spousta fotbalistù na konci kariéry v rozpacích a netìší se na další èást života, protože už není nikdo, kdo by jim dal nìjaký pøíkaz. Zùstávají v životì sami. Plníme-li jen pøíkazy, uèíme se nepøijímat zodpovìdnost za své jednání, protože toto jednání nám nìkdo urèil. Nìkdo - trenér – øekl, co mám dìlat, jak to dìlat, jak se u toho chovat, kým u toho být, nìkdy dokonce jak se u toho mám cítit. Naopak vyvíjíme-li iniciativu sami, tvoøíme, zkoušíme, budujeme, jsme si plnì vìdomi své èinnosti a s tím spojené zodpovìdnosti za dosažený výsledek.

Jak toto souvisí s kouèinkem a kouèovacími principy? Proè je kouèink tak odlišný, efektivnìjší? Protože jedním ze základních kouèovacích pøístupù je VÍRA V POTENCIÁL, víra, že ten, s kým pracujeme, má dostateènì velký potenciál ke splnìní daného úkolu. Dokonce respektujeme-li osobní tempo rùstu, které má každý z nás odlišné, mùžeme se doèkat velmi pøekvapivých výsledkù díky využití jen tohoto jediného principu.

Èasto jsem svìdkem tréninkových situací, kdy si trenéøi myslí, že je jejich jednání efektivní, že je OK (vèas chci napsat, že nejsem nejlepší trenér a nechci jím být, jen mì baví objevovat efektivnìjší formy práce s lidmi). A vìdomì èi nevìdomì, jejich pøístup bývá pravým opakem nìèeho, co jsem nazval VÍROU V POTENCIÁL. Pro pøíklad nemusím daleko, èastá komunikace s hráèem vypadá takto: ty to neumíš, tobì to nejde, ty jsi tady úplnì zbyteèný, co to chceš hrát, furt to kazíš. Generalizování typu ‘‘zase jsi to udìlal špatnì‘‘. Toto je dùvìra trenéra v hráèùv potenciál? V to, že je schopen se danou èinnost nauèit? Jak by se nám trenérùm líbilo, kdyby nás nìkdo takto školil a dával nám pocítit každou naši nedokonalost? Shodneme se na tom, že jsou nám tyto pøíklady známé a že jistì existují jiné zpùsoby, které jsou efektivnìjší?

Kde se nám v tréninkovém procesu vytratila zodpovìdnost? Jak uèíme hráèe uvìdomovat si svou hru, když bez diskuze pøipouštíme jen svou variantu a srovnáváme reakci hráèe na høišti s vlastní pøedstavou uskuteènìného úkolu? Ptáme se hráèe, jak jinak by to hrál, když se nìco nepodaøí? Vybízíme ho k vlastní kreativitì? Spíše øíkáme, jak pøesnì to má být a to podle nás, trenérù. Èasto nedáváme hráèi prostor pro vlastní názor, neptáme se, co si myslí (více hlav toho více vymyslí). Pøitom vhodnì položená otázka vybízí k myšlení, kreativitì, zapojení, iniciativì. Jak chceme dosáhnout toho, aby hráè na høišti myslel, když mu celou dobu radíme, co a jak má dìlat a proces uvìdomování (tím pádem také uèení se) úplnì vypojíme? Nelze se nìco nauèit, pokud si to nìco nejdøíve neuvìdomíme. Je bìžné, že tento proces doplníme jako trenéøi kritikou (minule jsem øekl, že to nefunguje), èasto až na hranici útoku na identitu hráèe – ty jsi debil, pablb, pitomec, jsi úplnì zbyteèný…

Nedávno jsem byl svìdkem zajímavé situace. Jednalo se o trénink profesionálù, o pøístup profesionálních trenérù, je jedno v jakém sportu, dopad je obecný. Profi trenér køièí na hráèe: rychle to zakonèi, nepøemýšlej u toho! Za malou chvíli se rozèiluje: trochu u té hry pøemýšlejte! Bez urážky, pøi respektu ke všem nauèeným automatismùm pøi høe, myslím si, že hlavu nelze od tìla odpojit a že hlava je øídící jednotkou tìla. Naše myšlení øídí naše konání. Vybídnout tedy hráèe, aby pøi zakonèení nepøemýšlel…to snad není ani k smíchu…

Pro pøipomenutí – èastým náøkem trenérù je, že hráèi na høišti neumí myslet. Jak by to umìt mohli, když k tomu nejsou vedeni?

Co tedy s tím? Necháme se inspirovat svìtem? Chceme se posunout? Umíme pracovat se správnými otázkami? A chceme se nauèit je vhodnì používat? Nebo si jen tiše uvìdomujeme, že zmìna je složitá a nároèná, že by to stálo úsilí, takže vlastnì dopøedu víme, že to nepùjde?

V zahranièí vychází knihy, které uèí rodièe využívat kouèování ve výchovì vlastních dìtí. Proè? Protože to vede k iniciativì, dùvìøe, zodpovìdnosti, kreativitì. Uèí rodièe opustit neustálé kritizování za každý chybný (nìkdy i dobrý) krok, které dítì udìlá. Vybízí k pozorování, jaké naše dìti opravdu jsou, co se jim líbí, po èem touží. Uèí rodièe být lepším rodièem a èlovìkem. Vnímat dìti takové, jaké jsou, netlaèit je do uzlíèku našich pøedstav. Už jste se nìkdy zeptali svého dítìte: Líbí se ti, jak se k tobì chovám? Cítíš se dobøe nebo v tobì vyvolává má kritika strach? Je dobré chovat se i k vlastním dìtem tak, jak bychom si pøáli, aby se jiní lidé chovali k nám? Odpovìzte si sami…

Takže kouèink ve fotbale? Pøi práci s lidmi? V práci s mládeží a dìtmi? Jaký je rozdíl mezi dítìtem v klubu a mým vlastním dítìtem?...

Dá to práci najít ideální propojení role trenéra a kouèe, ale výsledek je odmìnou…

Michal Kosmál, trenér a kouè

PS: Dal jsem tento èlánek pøeèíst kamarádovi. Øíkal, že to nelze nikde zveøejnit, protože to je útok na 90% trenérù. Já to však takhle nevnímám. Ne, ne, ne a ještì jednou ne! Toto není osobní útok na nikoho, a si to každý dìlá jak umí. Nepøisvojuji si právo urèovat trenérùm, jak mají trénovat. Rád bych jen nabídl podnìt, jiný úhel pohledu, možnost zamyslet se, diskutovat a zefektivnit tak svou práci (a tím také výsledky své práce).

Zdroje:
John Whitmore – Kouèink (rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti)
David Rock – Leadership s klidnou myslí (šest krokù ke zmìnì výkonnosti)
Daniel Pink – Pohon (efektivní motivace)
Timothy Gallwey – Vnitøní hra tenisu (mentální stránka vrcholového výkonu)



Máte jakýkoliv dotaz? Neváhejte a napište mi!

Michal Kosmal foto

E-mail: michal@brankohrani.cz