Jen tak na okraj, než se pověnuji tomu důležitému: trenére, vzhledem k tomu, že se to opravdu stalo a nikoli jednou, tak se to stát může. Tak příště prosím tě nepokřikuj nefunkční klišé… Je tě slyšet více, než je třeba a neříkáš nic podstatného…
Takže do práce. Dohodli jsme se s trenérem brankářů, že nejdříve se pustíme do obnovení důvěry. V praxi to znamená, že upustíme pár procent z náročnosti podmínek a cvičení, ale více se soustředíme na kvalitu a místa, ve kterých se cítí gólman jistě…
Dovolíme psychice, aby se uklidnila.
Neustále s ním komunikujeme, abychom se dozvěděli, jak prožívá tuto cestu samotný gólman….V momentě, kdy se sám cítí připraven – a na to se ho musíme zeptat – zvýšíme o něco náročnost cvičení a objevujeme hranice, kde si ještě věří a kde již důvěra slábne. Když se cítí připraven, přiblížíme situaci zápasovým podmínkám – vytvoříme tlak prostřednictvím dalších hráčů. Opět postupně, nejdříve bez tlaku, potom s částečným, a nakonec úplným tlakem okolí.Nezapomínáme povedené míče pojmenovat a ocenit a všímáme si a diskutujeme o tom, co mu pomáhá k dobrým zákrokům. Takto vybaven a znovu připraven jde brankář do zápasu a už potřebuje jen jednu věc: aby jeho úspěch “zaléval“ jeho trenér. Je totiž přirozené, že se brankář začne obávat negativních reakcí trenéra, které dobře zná z minulých utkání.
V tomto příběhu to skončilo dobře. Nakonec se trenéra podařilo přesvědčit. Vysvětlili jsme mu celý proces “učení se“, brankář se opět “naučil“ používat svou dovednost a obnovil pouto důvěry k sobě samému.
Ne všichni mají toto štěstí. Mnoho trenérů stále nechce pochopit, že umět nějakou dovednost ještě neznamená umět ji použít v zátěžové situaci. Občas hráč potřebuje, abychom trošku podpořili jeho úspěch, aby se mohl na hřišti prohánět plný sebevědomí.
Jako vždy, trenére, máme volbu…
michal kosmál & brankohraní 2020
